Čtyři měsíce. Plus mínus pár dní přesně tak dlouho jsem byla životem vtažena do stavu jakési duševní „hibernace“.  Respektive spíše pracovní , protože na úrovni duše se toho dělo naopak spousta. I když na první pohled to vůbec nebylo znát, obzvlášť pohledem oka čistě racionálního. Najednou jakoby se vytratila veškerá inspirace i smysl – nebylo co psát ani co konat. Jakoby někdo zmáčkl tlačítko „Delete“ a tímto jednoduchým úkonem, který já sama jsem ani nezaznamenala, najednou smazal veškerý můj vnitřní „software“. Zbyla jen prázdnota. Ale až překvapivě příjemná. A v hloubi duše vědomí, že to tak má být. A že přijde čas, kdy vesmírný programátor v lehkosti sobě vlastní a na pozadí miliard jiných úkonů stiskne v tom mém příběhu pro změnu tlačítko „Download“ a následně „Run“. Samozřejmě s podprahovou hláškou o tom, že minulá verze mého programu již neodpovídala aktuálnímu vývoji a „upgrade“ byl nezbytným předpokladem dalšího posunu vpřed. J

Jakkoliv mohou znít předchozí řádky možná trochu podivně, jasně jsem kolem sebe vnímala známky toho, že jsem v podobné situaci rozhodně nebyla sama. Jakýmsi zastavením a přenastavováním si v posledních měsících procházela spousta lidí, ať už vědomě či nevědomě. „Mohla“ za to do značné míry spousta planet, která se v posledních měsících nacházela ve zpětném chodu, což je vždycky tam nahoře známkou toho, že my tady dole máme zabrzdit a zpracovat si nějaká svá osobní témata.  Každý podle svého vlastního příběhu a podle jednotlivých planet, které zrovna v tom nebeském rozvrhu přijdou na řadu. V mém případě to byl zcela jasně v hlavní roli Saturn, který se retrográdním stal 29. dubna (určitě ne náhodou pár dní po mých narozeninách, které jsou vždy takovým osobním „novým rokem“ pro každého z nás) a do přímého chodu se vrátil teprve tuhle středu.

Přestože zpočátku jsem ten totální „stop stav“ pociťovala s lehkou vnitřní nervozitou (přece jen to bylo teprve v lednu, kdy jsem sesbírala odvahu vydat se i navenek ve svém životě směrem, kterým jsem se vnitřně ubírala už pěkných pár let, a co si budeme vyprávět, rodičovská „dovolená“ mi skončila už v prosinci a zařadit se do pracovního procesu se stávalo z hlediska budoucích jistot dost silnou potřebou), postupně naštěstí nervozitu nahrazoval vnitřní klid a naprostá důvěra ve smysl a dokonalost všeho, co se nám v životě děje. Když totiž jednou vystoupíte z toho racionálního matrixu, ve kterém se lidský život stále ještě z velké míry odehrává, tak už pak nemůžete jinak – jinak ve smyslu jít sama proti sobě, proti sobě ve smyslu jít proti své duši. Ano, určitě jsem mohla zkusit najít pro dceru nějakou soukromou školku (státní jsem neměla a její svobodomyslná povaha by ji asi stejně těžce nesla) a pro sebe nějakou dobře placenou práci (s vysokou školou, praxí a dvěma jazyky by to v současné zaměstnanecké krizi asi nebyl problém), ale jasně jsem věděla, že přesně tohle by pro mě byla slepá ulička. Respektive spíš velká slepá ulice. A tak jsem si místo toho zvolila plynutí v proudu života, samozřejmě s vědomím, že čím více vás život v nějakém směru „zastaví“ navenek, tím zásadnější úkoly vám přináší uvnitř.

Přiznám se, že s pánem karmy a času Saturnem mám už opravdu bohaté životní zkušenosti. Období od roku 2013 až do roku 2017 jsem si prožila pod jeho přísným dohledem a věřte mi, nebyla to jednoduchá léta. Saturn je totiž znám jako učitel všech učitelů – takový ten nejpřísnější ze všech, který vám nic neodpustí a nic nedá zadarmo. Zároveň je ale tím nejmoudřejším a nejspravedlivějším ze všech – chce po vás jen to, abyste pochopili to podstatné, co pro svůj život nezbytně potřebujete, a vždycky to s vámi myslí dobře. I když to někdy faaakt bolí. Byly chvíle, kdy už jsem jeho výukové metody opravdu nedávala, ale vždycky jsem se nakonec dopracovala k pocitu vděčnosti za všechny lekce, které mi pro moje vlastní dobro připravoval. A stejně tomu bylo i tentokrát, kdy evidentně přišel čas na další saturnskou revizi mých zásadních osobních témat.

O jejich konkrétní podobě i výučních a revizních metodách pod taktovkou Saturnu se rozepíšu příště, protože jinak by tento příspěvek nejspíš narostl do už těžko uchopitelných rozměrů. Každopádně ty občasné připomínky mých osobních restů se tentokrát odehrávaly na pozadí opravdu krásné a příjemné reality, takže díky Bohu v mnohem větší lehkosti než kdy dřív. A přestože hloubka některých „cvičení a testů“ odpovídala cestě, kterou jsem už v daném tématu ušla, tak mým nejčastějším pocitem v tomhle období byla obrovská vděčnost. Vděčnost za všechny dary, kterých se mi dostávalo v rámci mé lekce přijímání, za všechen ten nádherný čas strávený někde venku ve společnosti mé dcery v rámci mé lekce hravosti a uzdravování  vnitřního dítěte, a za hlubokou lásku a podporu všech zásadních mužů v mém životě, díky nimž se moje tak dlouho nevědomě uzavřené srdce za ty čtyři měsíce zase o kousek víc otevřelo. Takže DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI – za to úžasné období, v němž se zcela prázdná a nejistá budoucnost každý den proměňovala v nekonečný řetězec nečekaně krásných TADY a TEĎ, a v němž jsem zase o kousek víc pochopila, kdo jsem…