V svém těle Tě cítím,
moudrostí Tvou si na cestu svítím.
Někdy rozkvetlá a někdy zimou znavená,
krví dětí svých staletí kropená.
V bolesti Život skrz sebe rodíš,
dary své pro nás nezištně plodíš.
My naučili se jen brát a brát,
a zapomněli jsme Tobě děkovat.
A tak se dívám, co vše Ti lidé dělají,
a slzy po tváři mi stékají.
Je v tomto světě snad ještě jiný druh,
co zapomněl zcela na Života kruh?
Co bojuje, drancuje, pravdy své křičí,
co vlastní Matku tak bolestně ničí?
Proto svět právě tak dnes vypadá,
to ne Bůh – to karma naše a předků na nás dopadá.
Abychom viděli, jak z cesty jsme sešli,
znovu si vzpomněli, že z Tebe jsme vzešli.
V lomu opodál výbuch zaduní,
bolestný výkřik srdcem mým zní.
Laskavá náruč Matky mě objímá,
zranění další pokorně přijímá.
Tiše mi šeptá, že pláč můj slyší,
ač to Ona trpí, bolest mou tiší.