Také to cítíte? Trpělivě a neomylně nás život v posledních letech čím dál intenzivněji nutí svlékat naše masky a dívat se do očí pravdě, která leží pod nimi. Ne vždy je to příjemný pohled a celý ten proces je dosti bolestný, ale ta úleva, která se dostaví s každou shozenou maskou!

Tenhle rok rozhodně nebude výjimkou, spíš naopak. Všechno to, co není žito v pravdě, bude odhaleno. Každá část nás, která k nám nepatří, bude čelit výzvám. Už nebude možné hrát s osudem hru na schovávanou a ze strachu na sebe brát role, které pro nás nejsou ty správné. Nic než pravda, naše skutečná pravda, nebude přijato.

I já jsem si tímhle procesem prošla a stále ještě procházím. Před jedenácti lety jsem si poprvé položila otázku, kdo vlastně jsem, a vůbec jsem tenkrát netušila, jaká odpověď mě na konci čeká. Abych to zjistila, musela jsem si nejdřív odžít dlouhé roky všech vrstev mého Já, pod kterými bylo to pravé Já ukryto. A že to odžívání nebylo vždycky příjemné, to vám asi nemusím vyprávět. Každá vrstva odkryla nějakou hluboko pohřbenou bolest nebo přinejmenším nepříjemnou životní zkušenost. Moje vlastní role se přitom nepravidelně měnily – od příčiny k následku, od viníka k oběti, od zneužívané po zneužívající (svého postavení). Přijmout hloubku zranění pohřbených v paměti mé duše bylo stejně těžké jako přijmout svoje viny a odpustit sama sobě. Lépe řečeno přijímat a odpouštět, neboť obojí stále trvá a je to obrovská lekce trpělivosti a soucitu – především sama se sebou.

Přesto všechno jsem nikdy ani na chvíli nezapochybovala o smyslu téhle cesty a touha najít odpověď na tu prvotní otázku mě ani za ty roky neopustila. A po všech těch letech nakonec opravdu přišel okamžik, kdy všechny ty nánosy mého životního maku-upu byly odstraněny natolik, že jsem již dokázala rozeznat podstatu své existence. Tyhle webové stránky jsou toho důsledkem, i když ve skutečnosti ještě nejsou úplným odrazem mého pravého Já. Na to je potřeba ještě trochu času a pochopení, že procesy přesahující délku jednoho lidského života nelze zvrátit za několik měsíců nebo i let.

Už tahle moje aktuální verze je pro mě překročením hlubokých strachů spojených s opakovaným a pro mě velmi bolestivým až likvidačním odmítáním mé pravdy v dávné minulosti. Ale pod vlivem energií posledních měsíců už těmto strachům nebylo možné podléhat. A všude kolem sebe vidím důkazy toho, že rozhodně nejsem jediná. Že je stále víc těch, kdo začínají naslouchat hlasu svého srdce a vydávají se na cestu, která následuje jeho volání. Kdo procitají z iluzí o štěstí ukrytém v materiálních jistotách a papírem stvrzených vztazích a hledají jeho trvalejší zdroje uvnitř sebe sama.

Ne, není to jednoduchá cesta. Ale ano, je to ta jediná, která nemá slepý konec. A věřím, že ten nový rok, který před pár dny začal, nás bude ještě důsledněji směrovat ven ze slepých ulic a zpátky k nám samotným. Jestli se svěříme do laskavé náruče tohoto vesmírného proudu nebo se rozhodneme dál plavat proti němu, to už je na každém z nás…