PRO VŠECHNY ŽENY, KTERÉ TAKÉ HLEDAJÍ SVOJI SÍLU…
„Návrat božského ženství. Návrat ženské energie na planetu Zemi. Obnovení rovnováhy. Proto jsi sem přišla. Máš v sobě léčivou sílu. Právě teď je ten čas…“
Přesně tohle mi moje duše našeptává posledních pár let. A já jí naslouchám a nepochybuji. Ale co tak jasně vnímám na úrovni duše, je tak těžce uchopitelné na úrovni mé lidské reality. Co s tím? Co přesně po mně moje duše chce? Co mám dělat a jak? Jak mám tenhle vysoce duchovně znějící cíl převést do obyčejné každodennosti svého lidského života?
POKORA.
DŮVĚRA.
VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS.
OBYČEJNÁ KAŽDODENNOSTI NAPLNĚNÁ LÁSKOU A RADOSTÍ JE NEJVYŠŠÍ DUCHOVNOSTÍ.
To jsou odpovědi, které dostávám. Chápu. Jsem trpělivá. Na úrovni duše i mysli přichází spousta informací. Postupně chápu čím dál víc. Dlouhodobá nerovnováha mezi mužskou a ženskou energií na planetě Zemi vede k čím dál více pokřivenému Tvoření a už nelze tak pokračovat dál. Ale přesto se nedokážu posunout. Stojím na místě. Vnímám blok, ale netuším jaký. Natožpak jak ho odstranit.
PŘIJMI SVOJI SÍLU
Tenhle vzkaz mi opakovaně chodí skrze andělské karty. Ale jak ji mám přijmout? Vnější okolnosti mého života mi na mé vnitřní síle spíše ubírají než že by jí přidávaly.
ODPUŠTĚNÍ a SEBEPŘIJETÍ
Opět neustále se opakující vzkazy. Ale co si mám odpustit? A co mám na sobě ještě přijmout? O nic jiného se přece poslední roky nesnažím… Žádnou odpověď mi moje mysl nenabízí.
A pak přichází dlouho očekávaná transformace planety Země. Ve vnější realitě se spustí lavina událostí a je jasné, že ta očista bude tentokrát opravdu hluboká. Já přesto zůstávám v klidu s vědomím, že vše se děje pro naše dobro a že na konci toho všeho bude svět mnohem lepším místem k životu než doposud. A pak přichází moje osobní transformační vlna.
Paradoxní je, že v mém vnějším světě se nic až tak na první pohled dramatického neděje. Ale přesto i ty relativně drobné události ve mně najednou spouští mohutné vlny emocí, o kterých jsem vůbec neměla tušení. Protože tento můj život je už jen lehkým odrazem té nastřádané bolesti, která je uložená v paměti mé duše z předchozích inkarnací. Bolesti tak obrovské, že několikrát zapochybuji, jestli je vůbec v mých silách ji propustit a přežít . Ale není jiná cesta. Vesmír má svoje nástroje, a když přijde čas, použije ty nejúčinnější…
Velmi často naše děti. A tak má potlačená vnitřní síla na sebe vezme fyzickou podobu ve formě zkažených zoubků mé čtyřleté dcery. Protože právě zuby představují naši vnitřní sílu a nemoci a problémy dětí jsou obrazem potlačených traumat nás rodičů.
Nebudu popisovat, jak k tomu došlo a jak jsem se dvakrát neúspěšně pokusila to vyřešit „standardní“ cestou, protože to není pro tenhle příběh podstatné. Podstatné je, že mi bylo jasně ukázáno, že bolest mé dcery (těsně před karanténním obdobím ji začaly zoubky bolet) bude přesně tím nástrojem, kterým mě Vesmír bude nutit udržet směr, který si moje duše zvolila, aby z něj moje lidské já nemohlo uhnout…
A příběh pokračuje…
ODMÍTNUTÍ
Ano, vím o tom. Už dlouho. Mým životem se posledních třináct let vine nit podivné kombinace lásky a odmítnutí v jednom. Těch příběhů bylo hodně a někdy až úsměvné. A vždycky to zabolelo, i když jsem to téma na úrovni mysli postupně zpracovala a dostala se až k jeho základům v tomto životě. A i přesto, že za tím odmítnutím byl často strach té druhé strany – z jejich vlastního odmítnutí, z toho, že nejsou dost dobří. A přesto jen lehký závan odmítnutí tentokrát vyplavil obrovskou vlnu bolesti. A další ještě větší, když tahle emoce přišla skrze pocit odmítnutí mé dcery. A to měl být teprve začátek…
LÁSKA ZNAMENÁ BOLEST
Tohle přesvědčení si v sobě nesu z velmi bolestné zkušenosti, která se kdysi odehrála mezi mnou a dvěma mými velmi blízkými dušemi. Milostný trojúhelník, kdy on patřil jiné, ale zamiloval se do mě. Ona byla mojí příbuznou a nedokázala mi odpustit. I přesto, že já možná byla jen jeho obětí. A přineslo to smrt a velké utrpení na všech stranách. A tehdy jsem se rozhodla, že už nikdy nechci milovat ani být milována. Protože láska přináší bolest a smrt.
ZRADA
Nějaká žena mě zradila a já si v sobě nesu nedůvěru k ostatním ženám. Ale nejen to. Zrada vůči sobě. Já sama jsem se zradila? Jak? Na odpověď musím ještě pár dní počkat, protože přichází další vrstva.
NEHODNOTA
Nejsem dost dobrá, nezasloužím si. Přestože na úrovni mysli jasně vím, že nemám žádný objektivní důvod tyhle emoce v sobě nosit, jejich existence se mi neustále připomíná. Kde se vzaly? Proč je tak silně vnímám?
Odpověď přichází skrze Marii Magdalénu, která mě provází posledními dvěma lety mého života. Tu odpověď skrývá její příběhu. Ona je tou nejznámější ženou, jejíž hodnota byla snížena na úplné minimum. Přestože byla ve skutečnosti manželkou a posvátnou partnerkou Ježíše Krista, téměř 2000 let jí byla přisuzována role prostitutky. Stala se symbolem nehodnoty, kterou ženám na téměř 2000 let přisoudila patriarchální společnost. A ano, aniž bychom si to uvědomovaly, v paměti nás žen je to stále uloženo – všechny ty životy, kdy nám bylo od dětství dáváno najevo, že jako ženy nemáme žádnou hodnotu a žádná práva. Kdy jsme nemohly rozhodovat o svých životech a naše osobní potřeby a přání byly neustále potlačovány. Kdy jsme sloužily pouze jako nástroj sexuálního uspokojení mužů, kteří nad námi měli moc.
A přestože dnes už žijeme úplně jinou realitu, nehodnota našeho ženství je v ní přítomná mnohem víc, než si myslíme. Projevuje se skrytě – tím, že si svoji vlastní sebehodnotu dodáváme skrze kvality náležející mužské energii. Jsme neustále aktivní, silné, kontrolující, hrdé na to, kolik toho zvládneme, neumíme se zastavit. My samy tím nevědomě neustále vyjadřujeme, jak málo hodnotná je naše ženská přirozenost, jejíž skutečnými kvalitami jsou pasivita, intuice, jemnost, soucit, naslouchání, péče, tvořivost.
NERESPEKT VŮČI MUŽŮM
Každá mince má ale dvě strany a tou druhou je v tomto případě náš nerespekt vůči mužské energii, který se v nás vyvinul jako důsledek našeho dlouhodobého útlaku. I tuhle stranu je potřeba uzdravit, neboť tím, že nerespektujeme muže a považujeme je za slabé, zároveň vysíláme stejnou energii směrem ke svému vlastnímu vnitřnímu muži, samy k sobě.
Tahle poznání byla úlevná, ale pořád ještě mi chyběli další dílky té skládačky. A tak přichází další vrstva…
POPELKA
Popelka personifikuje lidskou duši vyhnanou z ráje, odloučenou od své Matky a Otce v nebesích, ale také „světlo“ Ducha svatého, světlo moudrosti ukryté v duši, až do spásného zásahu božské matky, nehledané a nerozpoznávané. Popelčin pláč připomíná Sofiin nářek z gnostického textu Pistis Sophia.
Matka Sofiá porodila dceru- jako obraz sebe sama-která sestupuje do nižších světů, ale ztrácí spojení se svým nebeským zdrojem. Sužována strastmi i zármutkem dává vzniknout zemi, byť se současně sama ztrácí a trpí ve sféře temnoty, jež se nachází pod sférou světelnou.
Mezi sféry světla a temnoty jako kdyby byla rozprostřena opona či clona, znemožňující její návrat k Matce a Otci. Je jí souzeno bloudit v tomto temném labyrintu, zatímco „přenáší svou vášeň do hmoty a touhu do duše“
Je to motiv „sestoupení“ duše do hmotného světa. Ve světě ztracená duše zapomíná na vlastní božský původ, snaží se pochopit sebe sama a svůj vztah k božskému „zdroji“ či „světu“, z něhož vyšla a do kterého se může vrátit jen tehdy, když plně pozná vlastní podstatu.
Pohádkový příběh o Popelce je obrazem transfigurace duše: nádenice umazaná od sazí a popela se proměnila v zářící nevěstu.
Pravda skrytá v pohádkách – www.novoucestou.cz
Už chápu, proč jsem se narodila s příjmením Popelková. Do rodiny, jejíž základní životní hodnotou je tvrdá práce. Proč jsem sedm let dřela ve vlastní pekárně. Myla nádobí po nocích. A volám dost, už stačí. Už jsem vyčerpaná z té bolesti, která se s každou odhalenou vrstvou dere na povrch a chce být prožita.
Ale přichází další úplněk a s ním další záchvat bolesti zoubků mé dcery. A její bolest je ještě nesnesitelnější než moje vlastní, a tak jsem nucena se znovu ponořit do hlubin své minulosti. A tentokrát do těch nejtemnějších…
VINA
Z paměti duše:
Přišla na planetu Zemi jako nositelka krystalicky čisté esence ženství, služebnice bohyně Isis zasvěcená do tajemství její sexuální magie.
Svět se ale měnil a vědomí upadalo. Její spojení začalo být v tom světě nebezpečné. Čím větší strach vyvolávalo, tím větší byla touha ho potlačit. Trpěla a platila vysokou cenu. Tak jako spousta jiných duší, které na sebe vzaly stejný úkol – přinést jednoho dne světlo do temnoty, která začala pohlcovat tuhle planetu.
Jsem nahá. Všichni se na mě dívají. Vidí moje světlo a cítí svůj strach. Bojí se, protože moje světlo ozařuje jejich temnotu. A tak s úlevou pozorují, jak moje světlo mizí v plamenech…
Ale nakonec podlehla. Stala se tím, co po ní chtěli. Aby přežila, aby zůstala v přijetí okolním světem. Ale nikdy si to neodpustila. Nikdy si neodpustila, že zradila sama sebe. Že raději nezemřela, než by dovolila zneuctít posvátnost svého ženství. Ve svých očích klesla nejhlouběji, kam jen mohla – na úroveň prostitutky, děvky. Ve svých očích si nic jiného nezasloužila, a tak prožila životy, kdy si tyhle role opravdu zažila. A protože její přirozenost v sobě nesla vášeň, někdy si jí to i líbilo. A tím ve svých očích klesala níž a níž…
Nejsem nic. Moje tělo, tolikrát zneužité a ponížené, už přestalo cítit. Ani já sama už nic necítím. Rozplynula jsem se v té nekonečné bolesti…
Už je mi jasné, odkud pramení moje pocity nehodnoty. A to přesto, že v tomhle svém lidském životě jsem zažila jen velmi jemné připomínky této své minulosti. Ale staly se. Moje ego mě do nich vlákalo jako do pasti a moje duše hned věděla. Jen já ještě ne. Až teď mi to dává smysl – těžko můžete budovat svoji hodnotu a svoji sílu na přesvědčení, že jste tím úplně nejmíň, čím může žena být…
Tahle fáze s sebou přináší další kontrakce bolesti. Příliš silné a příliš dlouhé. Až do úplného vyčerpání. Až do úplného odevzdání. Vidím svoje bezvládné tělo, jak pomalu klesá do hlubin temného oceánu. Smrt ega. Cítím prázdnotu. Jsem tou prázdnotou. Ničím a vším.
Děj se vůle Tvá, nikoliv má…
Může se z prázdnoty zrodit nový život? Ne. Jak by se nový život mohl zrodit z ničeho…
A pak se probouzím. Otupělá a zjizvená, jako když se probudíte na nemocniční posteli po právě prodělané operaci. Ale někde v sobě vnímám jiskru. Slabě, ale neomylně. Záblesk vzpomínky na to, kdo jsem. A každý můj dech jí rozdmýchává. Z jiskry je najednou plamínek. Z plamínku se pomalu, nesměle stává plamen.
A moje duše mi šeptá:
TVOJE SÍLA JE V TVÉ ZRANITELNOSTI. TVOJE SÍLA JE V TVÉ JEMNOSTI. V TVÉM SOUCITU. V TVÉ VÁŠNÍ. TVOJE SÍLA JE V TVÉ ŽENSKOSTI.
Kruh se uzavírá. Vše je ještě křehké a citlivé. Ještě mě to chvílemi vrací zpátky a možná ještě bude. Nelze za pár týdnů uzdravit vše, co bylo opakovanou zkušeností celých pozemských životů. Ale vím, že už je můžu přijmout a propustit. Všechny ty oddělené části mého já…
NAŠTVANOU ŽENU, která byla nucena tak dlouho potlačovat sama sebe
LEDOVOU KRÁLOVNU, která svoje srdce obalila ledem, aby nemusela cítit svoji bolest
AGRESIVNÍHO MUŽE, který byl také odmítán a nerespektován, který ubližoval
OPUŠTĚNOU ŽENU, kterou kdysi její blízcí nechali bez pomoci umírat v samotě, a tak si vytvořila přesvědčení, že musí všechno zvládnout sama
PROSTITUTKU, která se styděla za to, že prodávala svoje tělo
BEZCITNÉHO VLÁDCE, který neuměl jinak než vládnout tvrdou rukou a násilím
Už je čas. Složit zbraně a přestat bojovat. Sami se sebou. My s nimi a oni s námi. Protože i my jsme byly kdysi těmi muži, které máme dnes kolem sebe a které nepřijímáme. A ti muži byli těmi zraněnými ženami, kterými jsme dnes my. Všichni jsme trpěli a všichni jsme ubližovali. Ale už je čas vystoupit z rolí obětí a viníků. Narovnat všechno pokřivené a nahradit to láskou, soucitem a vděčností. Naše duše po tom volají. A planeta Země nás bere za ruku a vede nás. DOMŮ…
S láskou,
Hanka
