Slíbila jsem další výsledky naší spolu-tvorby se Zuzkou (kterou vám brzy představím trochu blíž
). A nechaly jsme si to symbolicky na dnešní Mezinárodní den žen, který je ve své podstatě oslavou všeho, čím my ženy jsme a co tomuto světu přinášíme. 
V našem případě se Zuzkou je to VÍRA V JEDNODUCHOST, ROVNOVÁHU A HARMONII SKRZE LÁSKY-PLNÉ PROPOJENÍ DUCHA S HMOTOU. 
). A nechaly jsme si to symbolicky na dnešní Mezinárodní den žen, který je ve své podstatě oslavou všeho, čím my ženy jsme a co tomuto světu přinášíme. V našem případě se Zuzkou je to VÍRA V JEDNODUCHOST, ROVNOVÁHU A HARMONII SKRZE LÁSKY-PLNÉ PROPOJENÍ DUCHA S HMOTOU. V to věříme a tím se snažíme být. A přestože cesta k takovému stavu bytí není procházkou růžovým sadem, naše aktuální realita nám již jasně odráží správnost našeho kurzu. Navzdory všemu, co se děje kolem nás, se my dvě cítíme stále radostněji, šťastněji a svobodněji. A proto jsme se rozhodly o tom mluvit a mluvit veřejně – prostřednictvím našich společných video-rozhovorů.
Přiznávám, byl to trochu porod. Obzvlášť pro mě. Ne nadarmo se totiž zabývám léčením emočních traumat. Nesu si jich v sobě sama spoustu. A některá jsou hodně hluboká a hodně bolestivá. Jedním z nich je to úplně základní – strach být sama sebou a vyjadřovat svoji pravdu. Protože v paměti mé duše jsou uloženy vzpomínky na životy, ve kterých se mou pozemskou zkušenosti stalo mučení, znásilňování a upalování. Za to, že jsem odmítala zradit to, kým jsem byla, a popřít to, co jsem věděla a čemu jsem věřila. Bohužel – hony na čarodějnice nejsou smyšlené příběhy, ale skutečná historie, jejíž součástí byla řada z nás.
Můj strach z opakování této zkušenosti mě v tomto životě dokonce zavedl do role majitelky malé pekárny. Protože být pekařkou a schovat se před světem bylo bezpečnější než projevit svoje pravé já. Po dvou posledních letech, kdy jsem se s tímto strachem v rámci možností spřátelila a on mě přestal paralyzovat, mi skrze Zuzku nedávno přišla další výzva – začít mluvit veřejně. A projevila se další vrstva mého traumatu – totální blok v komunikaci. Vše, co vím a o čem bez problémů mluvím s kýmkoliv tváří v tvář, byl najednou problém vyslovit a alespoň průměrně hladce formulovat. Jen díky obrovské empatii, trpělivosti a podpoře Zuzky se mi nakonec podařilo projít branou tohoto traumatu. 
Výsledek zdaleka není dokonalý, ale já jsem za něj přesto obrovsky vděčná. Protože věřím a neustále opakuji, že naše největší výzvy v životě jsou našimi největšími dary. A když se nevzdáváme, jsme vždycky odměněni. A také věřím, že to, co chceme se Zuzkou těmito hovory sdělovat, je potřeba být slyšeno…
Výsledek zdaleka není dokonalý, ale já jsem za něj přesto obrovsky vděčná. Protože věřím a neustále opakuji, že naše největší výzvy v životě jsou našimi největšími dary. A když se nevzdáváme, jsme vždycky odměněni. A také věřím, že to, co chceme se Zuzkou těmito hovory sdělovat, je potřeba být slyšeno…A proto se těším na všechny, kteří se rozhodnou jít touto cestou s námi. 
A z celého srdce děkuji Zuzce, že můžu TADY A TEĎ kráčet s ní… 
A z celého srdce děkuji Zuzce, že můžu TADY A TEĎ kráčet s ní… Hanka 
PS. Pro ty, kdo se na video dodívají až do konce – i smích je jednou z forem, kterým se naše tělo vyrovnává s prožitým traumatem.
