“I wish grace and healing were more abracadabra kind of things. Also, that delicate silver bells would ring to announce grace’s arrival. But no, it’s clog and slog and scootch, on the floor, in the silence, in the dark.” Anne Lamott
Velmi volně přeloženo:
„Přála bych si, aby se osvícení a léčení dalo dosáhnout mávnutím kouzelného proutku. A aby bylo doprovázeno jemným zvukem stříbrných zvonů. Ale bohužel, ve skutečnosti je to otázka dřiny – v potu a prachu, na holé zemi, v tichosti a v temnotě.“
Tento citát ke mně přišel už před delší dobou a já si na něj často vzpomenu. Většinou v období, kdy mě Život “protlačí” dalším kolem mé vlastní transformace a já opět na vlastní kůži pocítím bolestnou pravdivost oněch slov. Jako naposledy v předchozích pár týdnech. Což je taky důvod, proč píšu tyto řádky.
Už rok a půl totiž Život zcela jasně tlačí transformačním sítem nás všechny. Celé lidstvo. Ale my stále doufáme v to mávnutí kouzelného proutku. Zuby nehty se držíme všeho starého, byť nám to už dávno neslouží a jde to čím dál víc proti nám a našim dětem. Tolik se bojíme pokorně padnout na kolena a ušpinit si ruce vlastním marastem, že stále zavíráme oči před pravdou, přestože je čím dál jasnější a hlasitější. Nechceme změnu a hlavně se nechceme měnit. Anebo i chceme změnu, ale přesto se nechceme měnit.
Jenže Vesmír je stejně tak laskavý, jako neúprosný. Kostky jsou vrženy, změna je nevyhnutelná. Čím víc se jí budeme bránit, tím větší tlak budeme generovat. Každý sám ve svém životě i jako celek kolektivně. A proto je tak důležité pochopit, o co vlastně jde. Proč bychom měli přestat klást odpor a spolupracovat se silami Života, když víme, že nám to přinese ztráty, nepohodlí, bolest a náročné chvíle.
Ve své podstatě je to jednoduché. Naše lidské Já chce žít šťastný a spokojený život v lásce a blahobytu. Naše Duše chce ovšem prožívat (cokoliv) a vyvíjet se. A byť si to většina lidstva stále neuvědomuje, ve skutečnosti to není naše lidské Já, ale naše Duše, oč tu běží. A ta nyní prochází zásadním vývojovým okamžikem. Symbolicky něco jako přechod z mateřské školky do základní školy.
Nemáme si přestat hrát. Jen je na čase pochopit pravidla hry zvané Život a začít ji hrát trochu sofistikovaněji. A než se naučíme tvořit si zářivější budoucnost, je třeba se vyrovnat s nepříliš zářivou minulostí. Právě to je podstatou toho transformačního síta, které před nás Vesmír postavil. A kterému se nelze vyhnout.
V potu a prachu, na holé zemi, v tichosti a v temnotě jsem se já sama potkávala se svou minulostí už tolikrát, že to ani nejde spočítat. Nikdy to nebylo hezké a někdy to bylo až neúnosně bolestné. Protože i takovou minulost jsem si v sobě nesla. Ale přesto všechno píšu tyto řádky jako povzbuzení. Povzbuzení pro všechny, kdo najdou odvahu vstoupit do transformační řeky života a nechat se strhnout jejím proudem. I když to tak někdy může vypadat, nenechá vás utonout. A její očistná síla odplaví všechny nánosy vašeho lidského Já, které zatěžují vaše bytí, i když o nich většinou nemáte tušení. 
Cesta zpět už nevede a břeh se nám rozmáčí pod nohama, tak se přestaňme bát a důvěřujme Životu i sobě. Svět kolem nás se změní, až se změníme my sami…
