A nejen nás, ale ani učitele, ostatní dospělé a autority tak nějak obecně?

PROTOŽE JSME POTOMKY GENERACÍ LIDÍ, KTEŘÍ VYRŮSTALI A ŽILI VE ZNAČNĚ TRAUMATICKÝCH PODMÍNKÁCH.

Války, násilí, strach, nemoci, nedostatek potravin, ztráty blízkých a nesvoboda  –  to všechno bylo spíše standardem než výjimkou v dobách ne zas až tak dávno minulých. A to všechno ovlivňovalo lidskou psychiku. Na zpracování negativních emocí ale nebyl čas a prostor, a tak se střádaly a střádaly a formou přesvědčení a vzorců chování pak předávaly z jedné generace na druhou.

Každá traumatická situace bohužel vezme člověku kousek jeho vnitřní síly a každá negativní emoce zabere uvnitř člověka kousek místa, kde původně byla láska. Výsledkem je člověk, který je čím dál slabší a čím dál méně lásky-plný. A který potřebuje čím dál větší sílu a moc, aby si tyto pocity vlastní nedostatečnosti podvědomě vykompenzoval.

Převedeno do konkrétnější roviny – jsme potomky generací rodičů, jejichž pocity vlastní slabosti a ne-lásky ve všech možných podobách se přirozeně projevovaly ve výchově jejich dětí. A tak i my si v sobě tato přesvědčení v podobě velmi nízkého sebevědomí (většinou nevědomě) neseme.

Jenže přišel čas vystoupit z toho začarovaného kruhu ne-lásky a slabosti.  A právě proto je tady generace dětí, které nedostatkem vnitřní síly a sebe-vědomí rozhodně netrpí. Často jsou spíše nositeli až opačného extrému. A to právě proto, aby nám ukázaly, jak velký extrém si v sobě neseme my samy. A to je taky důvod, proč už na ně nezabírají donucovací prostředky, které fungovaly na nás. Silou a křikem si u těchhle dětí respekt a autoritu většinou nevydobudeme. Protože jejich sebe-vědomí je silnější než strach. Který sice fungoval na nás, ale výsledkem byl stejně respekt jen zdánlivý a autorita maximálně ve verzi „pseudo“. Protože skutečný respekt a opravdová autorita nejsou nikdy založené na strachu.

Jak z toho ven? Děti jsou vždy pouze následkem, takže tam řešení hledat nemůžeme. A naši rodiče sice v tom generačním řetězci byli před námi, ale ani tam řešení čekat nemůžeme. Jejich generace ještě neměla potenciál na přerušení těch dlouhodobých bolestných cyklů všeho druhu. A vinit je za to  můžeme jen těžko. Byly stejným následkem jako my a dělali a dělají to maximum, co v rámci svých možností dokážou.

Takže jako obvykle – je to na nás. Pokud chceme vnést do našich vztahů (a nejen s dětmi) lásku a respekt, nezbývá než otevřít Pandořinu skříňku našich vlastních a často i rodových traumat a začít je vytahovat na světlo a uzdravovat. A přijmout, že to není žádný racionálně řiditelný projekt, který má svůj jasně definovaný začátek, průběh a konec. Ale naopak dlouhodobý, občas velmi bolestný a hodně nevyzpytatelný proces. Ale ve výsledku neskutečně ozdravný a ulevující. Nejenom pro nás, ale hlavně i pro naše děti.

Sama jsem si tím vším popsaným prošla se svým třináctiletým synem a občas ještě pořád procházím.  Ale už jsem minimálně jednou nohou v té úlevné fázi a s každým lásky-plným okamžikem, který spolu zažíváme, děkuji tam nahoru i sobě, že jsem se kdysi před lety rozhodla tu svoji Pandořinu skříňku otevřít. A svému synovi za to, že je mi denně tak úžasným zrcadlem stavu mé vlastní síly, (ne)respektu, (sebe)hodnoty  a (sebe)lásky. 🙏❤️

Hanka

www.lecenizivota.cz